Na této stránce naleznete odkazy na nejrůznější historické prameny popisující dějiny zemí andarijských, jejich sounáležitostí i obyvatele v nich žijící.
S nadšením se rozhlížel po Andoru. Vše mu přišlo nové. Nový byl sníh, přestože dle stáří už pěkných pár zim musel zažít. Nové bylo město, protože si nepamatoval kolikrát ho jeho nohy sem již zavedly. Nový byl i klobouk, který nosil již od mládí. Nové bylo úplně vše. Na chvíli se zastavil u portálu a povídal si s človíčkem. Portál byl také nový! Prý vede do pekla, řekl mu. První tlačítko a mluví s ďáblem, druhé tlačítko a mluví s andělem. Skvělé! Musel to zkusit. Zmáčkl první tlačítko a objevil se v opevněné vesnici. Nikde nikdo. Zkusil to znovu. Město z pískovce a teplo, potom ostrovní vesnice páchnoucí hnojem a opět Andor. Ten druhý tam pořád stál a smál se. Zmatený mužík zkusil druhé tlačítko a hned na portálu ho ovanul ledový vítr, tohle není pěkný, pomyslel si. Dalším tlačítkem se vrátil do Andoru a první věc, co slyšel, bylo hlasité HUA! Rozesmál se a odpověděl. Polonahý barbar na černém koni na něj zařval znovu a hlasitěji. Opět odpověděl. Kdo ví, kdo z nich dostal dřív rozum, ale polonahý jezdec mužíkovi v róbě za chvíli zacpal ústa lahví kořalky...
Šli spát až po půlnoci, opilí a veselí. Občas se k nim někdo přidal, ale většinou si jich nikdo nevšímal. Nikdo si kromě polonahého barbara nevšiml pergamenu pokrytého podivnými čarami, který mužíkovi koukal z kapsy. Nikdo jiný ho z té kapsy nevytáhl. Jen několik dalších se přidalo k jejich radostnému HUA!, když se jim povedlo hrubou silou překonat jemný zámek na "chrastítku", aby vydalo své poklady - knihu a prsten. Jen pár jich sdílelo nadšení, když mužíkovi řekli jeho jméno. Wellios.
dne 04.02.11 zapsal(a) Menhit
Výtržek z Murghova deníku
Šest klíčů vede k Pravdě. Možná je to kniha plná vědění o podstatě světa, možná snad magický předmět. Ten jejich spolek mi něco připomíná. A nejen těmi prsteny, to je jen náhoda. Chtěl snad osud aby jsme se jim dostali na stopu právě my? Je za tím něco víc. Už ten název! Jen doufám, že nás nečeká stejný osud. Naštěstí máme před sebou ještě spoustu času, můžeme vše udělat dle svého nejlepšího uvážení. Jak se jim to mohlo stát? Možná je změnila Pravda, dokáže snad nějaký předmět zpřetrhat celoživotní vazby, byli snad již tak zkažení mocí a luxusem? Chceme To vůbec najít?
dne 07.02.11 zapsal(a) Menhit
Šest výzev v podzemí
U jezírka mezi stromy se míhala jezdkyně na bílém koni. Občas na něj zamlaskala a pobídla ho kupředu, místy ho naopak zarazila a pečlivě se rozhlédla. Kde je to správné místo? Bloumala po mýtince a opakovala odpověď na hádanku, když se před ní náhle zjevila Brána. Oči jí zazářily, seskočila z koně a uvázala ho. Chvíli chodila kolem brány a pak vešla do ní. Ocitla se v podzemí, jeskynním komplexu vybudovaném v dutině v podzemí. Zbytky světla procházely dolů úzkým větracím otvorem. Udělala několik dalších kroků a vešla do oblouku stěny z masivního pískovce, chráněného dvěma sochami. Zakřupání, či snad zavrzání, ji donutilo se na ně podívat. Bylo to štěstí, protože jedna ze soch už tasila svůj meč a vrhla se na ni, druhá ji ihned následovala. Jezdkyně se rozeběhla k bráně zpět na povrch. Vrátí se. A nebude sama.
Vrátili se zanedlouho a byli dva. Jezdkyně přivedla drnkálka a dohromady pokořili obě oživlé sochy, slovem otevřeli dveře a porazili bestie ze tmy. V další místnosti se zarazili a přemýšleli jak dál, která cesta je správná. Trvalo jim to, ale posunuli se před další volbu. Tu pokořili snadněji, než se zdálo možné a blížili se k velké místnosti. Zpoza kovových dveří znělo skřípání kamene a po chvilce odhodlávání se vrhli dovnitř. Sochy byly čtyři, ale ti dva je zvládli. Poslední hádanka je dělila od toho, co hledali a snad i chtěli nalézt, nebo nechtěli? Dumali a dumali, nakonec něco vydumali. Po několika špatných odpovědích konečně trefili správnou a se zavrzáním se otevřely dveře. Sešli po schodech a vešli do uzavřené místnosti... A co našli, na to se musíte zeptat jich.
