Na této stránce naleznete odkazy na nejrůznější historické prameny popisující dějiny zemí andarijských, jejich sounáležitostí i obyvatele v nich žijící.
Sotva slunce vysvitlo na obzoru, ozářilo pohybující se korunu stromu. Kráčel pomalu, ztěžka, až dorazil na malou mýtinku. Rozhlédl se zkoumavým pohledem a zaostřil jej u jednoho stromu, vrby. Ten se chvíli na to pohnul...
"Tušil sem, že se mi nepodaří tě oklamat" promluvil Vrbák.
"Sic už mám za sebou velmi mnoho zim, svého bratra poznám kdykoliv" pravil od pohledu statný a starý Dub.
"Uspěl si ve svém hledání? Já jsem to štěstí neměl" pravil Vrbák.
"Ještě budeš muset prožít mnoho jar, abys ucítil její stopu, možná je mladá, ale ve svém oboru se opravdu vyzná. Jen těm nejstarším se neuměl schovat ani ten nejvyšší druid" vysvětloval Starodub Vrbákovy.
"Takže jsi jí tedy našel? Už sem se začínal obávat"
"Nejásej příteli předčasně, vypadá to, že se nemá v plánu brzy ukázat. Ale o hvozd se bát nemusíš, její učenec má dost sil jej udržet, dokud se nevrátí"
Po těchto slovech si něco řekli neznámým jazykem a vydali se zpět do hustého hvozdu. Až s podivem, že slunce se blížilo pomalu ke svému vrcholu....možná si pověděli mnohem více...
dne 26.03.09 zapsal(a) Dorothea
Během stmívání
Malé elfí děti se vracely k večeru ze svých hrátek v okolním hvozdu. Pospíchaly, jelikož slunce již předávalo svou moc měsíci a tma se pomalu vtírala do okolního světa. Děti věděli, že tma může být zákeřná. Ještě než zmizel poslední paprsek slunce za obzorem, nad dětmi proletěl mohutný stín a mířil dále k jejich lesnímu městu....Lewanu.
Avšak děti se nebály, zaradovali se a ještě přidali na kroku, aby byly doma dříve. Když už byly na hranici města, zastavili se. Před nimi stál stříbřitý mědvěd a výhružným krokem se k nim blížil. Děti pomalu ustupovali, hvozd začal výhružně šumět....
Stříbřitý medvěd se rozběhnul a mířil přímo na děti, které se hrůzou nemohli ani pohnout. Jakmile skočil, do cesty se mu dostala větev stromu a medvěd spadnul na zem. Větev se znova pohnula a vrátila do své původní pozice. Když se mědvěd znova postavil na nohy, za dětmi stála elfí dívka, v ruce dřímajíc hůl.
Mědvěd se začal měnit do své původní podoby. Dívka si stoupla před děti. Stály proti sobě, tak podobní jeden druhému, přesto tak odlišní. "Zde nemáš sílu, odejdi a už se neopovažuj sem vstoupit": pronesla dívka. Elf se zamračil a zmizel v oblaku kouře.
