Aktuální dění Pro nováčky Hraní role Města a území Informace
rss trubači

Co je nového?

Tady se objevují novinky související přímo se samotnou hrou. Najdete zde nové královské zprávy a vyhlášky, informace o probíhajících questech, informace o turnajích a zápisy do Andarijské kroniky.
Víte, jak odkazovat na novinky?

vše - quest - turnaj - zpráva - vyhláška - kronika - města - vyhledávač δ

28.08.13, 10:33 odkaz přidal(a) Arella
obrazek
Prozrazení
Na ilerenské okolí padl stín. Přesně takový, který i dospělému muži nahání hrůzu a ježí se mu chloupky na těle. Mezi hustým porostem lesů vládla magie, byla všudypřítomná, téměř hmatatelná. Quarazom udeřil holí o zem. Několik stromů pohltily plameny. Věrní hledači levitovali nad zemí a vyčkávali rozkazů jejich pána.

Jeden z jezdců projížděl přilehlým okolím města Ileren. Když spatřil blížící se zkázu, svolal všechny bojeschopné muže, kteří měli odrazit útok démonských nestvůr. Quarazom jako vždy neotálel a chopil se příležitosti. V dlani sevřel bílý kámen a během vteřinky se přemístil. Nyní stál na loučce pod městem, vedle něj se tiše pohyboval zlatý hledač. Útok pokračoval a démonův smích nabíral na síle až do chvíle, kdy…

„Pane! Já vám můžu pomoci!“ uslyšel křik jednoho z jezdců bránící město.
Démon znovu udeřil holí o zem, poskoci se stáhli, aby nechali dvojici nerušeně rozmlouvat. „Kde jsou?!“
„Kdo?“
Quarazom v pracně pohodil třpytivým kamenem. Jezdci ihned došlo, nač se démon ptá.
„Obelisky…“, kývl, „…můžu vám pomoci zničit lidi.“
13.08.13, 22:42 odkaz přidal(a) Arella
obrazek
Zlaté vody
Horký letní vzduch se tetelil v ulicích města z písku. Do přístavu připlula obchodní loď se svinutými plachtami. Kapitánův ryk se nesl okolím stejně jako křik racků. Několik námořníků seskočilo na molo, přes ramena si přehodili plátěné pytle a dva z nich vzali do rukou zlatě zdobené truhlice. Nikdo z přihlížejících netušil, co se v nich ukrývá. Jejich nenasytné pohledy nemohlo ukojit nic, a tak vyčkávali. Alespoň prozatím.

Stíny vysokých palem se spolu se západem slunce prodlužovaly. Bronzové a zlaté sochy, které lemovaly vstup do majestátně vyhlížejícího paláce, byly rozpáleny od slunce, stráž v bohatě zdobených zbrojích jen stěží potlačovala svou nevoli. Už několik hodin bděle střežili sídlo princezny a přilehlé zahrady, zatímco uvnitř…

Na snědé, opálené tváři mladé ženy bylo znát překvapení. U nohou měla položeny otevřené truhlice. Bedlivý pozorovatel mohl zahlédnout, že jsou vystlány drahou, prošívanou látkou a v ní jsou uloženy pruty vzácného kovu. Byl černý jako uhel.
„Má paní, dopluli jsme dál, než jsme doufali. Několik dní plavby na sever při dobrém větru jsme objevili zemi, které místní říkají Andarie. Zpočátku jsme si mysleli, že je to jen ostrov s hradem a podhradím, ale mýlili jsme se. Než jsme řádně rozbili tábor, začali se objevovat zvědavci, kteří pásli po našem zboží.“ Vysoký muž klečel na koleni vedle truhlic, hlavu měl sklopenou a rukou poukazoval na vzácnost, kterou přivezli.
Žena lehce pokývla, mávla rukou, a ač se její gesto mohlo zdát ledabylým, byl to jasný příkaz pro stráž. Ti mlčky uchopili zdobené nádoby a odnesli je. „Kapitáne, očekávám od vás, že se dostavíte k mistrům kovářům a o černém kovu je informujete. Pakliže bude tak dokonalým, jak tvrdí tamní obyvatelé, můžeme přemýšlet o dalším obchodu.“
„Jak si přejete, paní.“ Kapitán vstal, naposledy se uklonil a odešel z paláce.

O několik týdnů později…
Cifra stál na přídi lodě. Nebyla nikterak honosná, ale posloužila svému účelu. Na tváři měl výraz naprosté spokojenosti. Jeho výprava, která trvala už několik dní, se nakonec vyplatila. Vzteklý řev za jeho zády ho donutil, aby se otočil. Uviděl svoje Krysy, jak drží v poutech poslední přeživší z dvoustěžňové lodě se zlatými vlajkami, které ještě nespolklo moře.
„Pane! Několika našim se podařilo získat tohle…“, námořník přiběhl a předal mu svitky. Některé byly zdobeny zlatým písmem, jiné zase naprosto obyčejné. Cifru však zaujal ten největší. Byla to mapa. Mapa, po které pátral, aby se dostal ještě dál.
„Výborně.“, zamručel. Bystrým pohledem přelétl po cizokrajné posádce. „Tamtoho…“, ukázal na jednoho z mužů, „…do kajuty s ním. A zbytek zabít!“ zavelel hlasitě a nikdo se v tu chvíli neodvážil jeho příkazům odporovat. Křik umírajících námořníků brzy ustal. Jejich mrtvá těla byla uvrhnuta do moře stejně jako těla jejich předchůdců.
11.08.13, 22:20 odkaz přidal(a) Arella
obrazek
Trpělivost přináší růže
Noční oblohu rozzářil blesk z nebes. Černá mračna se sunula po obloze, jak je hnal vichr kupředu. V kamenné pevnosti hořela jediná svíce, vosk stékal na desku špinavého stolu, když v tom se ozvalo tiché *lup*. Vysoká postava přešla přes místnost, až k oknu odkud vyhlédla ven. Zemi pokrýval led a sníh a několik umrzlých kmenů stromů. Kolem kamenné hradby se tiše pohybovali stráže. Jejich očím neuniklo vůbec nic. Na sever si už dlouho netroufl žádný ze smrtelníků, a když ano, stálo ho to život.

Quarazom v ruce svíral úlomek třpytivě bílého kamene. Chvíli si s ním jen tak pohazoval v ruce, dokud ho ze zádumčivého mlčení nevytrhl jeho společník.
„Jak? Jak je získáme?“, pronesl kvílivým hlasem. Usedl do vypolstrovaného křesla, na stůl pohodil kožený váček, ze kterého se vykutálelo několik rudých kamenů. Přejel po nich prsty, na jeho tváři se objevil blažený výraz a jeden po druhém nastavoval světlu svíce, aby spatřil jejich odlesk.
„Jeden nestačí…“, zamumlal tiše Quarazom. „… a ten oni nemají. A my…“
„My?“
„Trpělivost, Setame, trpělivost. Nás to bude stát velmi málo úsilí, a přesto získáme mnohem víc.“
„Jak to myslíš?“ Setam odtrhl zrak od blyštivých kamenů. Sebevědomá slova jeho druha ho zaujala.
„Trpělivost, Setame, trpělivost.“, zopakoval. Otočil se k němu, lehkým krokem zamířil ke stolu a položil na něj úlomek bílého kamene. Ticho místnosti narušil zlověstný smích démona.
28.07.13, 00:00 odkaz přidal(a) Zullas
obrazek
Šach a mat!
Před několika dny.
Felčar sledoval ten zmatek. Jak jeho výtvory padaly, začala se mu třepat ruka. „Ti červi nezvítězí, ne ještě není konec!“ Když poslední výtvor padl, Felčar pomalu šel vstříc svému osudu. „Nezemřu tak snadno.“ Kolem bylo mnoho bojovníků, přesto Felčar nevyužil svou moc. Stál tam jako beránek ve vlčí noře. Když za sebou uviděl svého největšího nepřítele, trošku znejistěl. Bylo už pozdě jednat. Brzo ležel na zemi a čekal na poslední úder. Když mu Upír onen úder uštědřil, Felčar se naposledy usmál.

Předevčírem nedaleko jatek.
„Nikde tu není? To není možné!“ sykl Upír a zahodil další knihu, „každopádně je jediná možnost.“ Naskládal na sebe několik fialových lektvarů. Když vyšel, otočil se a prudce do místnosti hodil pochodeň. „Jen doufám, že nepadl do nesprávných rukou.“ Ozvala se rána. Upír zmizel v lese, nevěděl, že o kousek dál od jatek se baví dva lapkové


„Viděls to?! Ten chlapík je blázen, ještě že jsme všechny cennosti sebrali.“
Druhý přitakal: „Vo co že ty knihy budou cenný a nějakej kupec nám za ně dá spoustu chechtáků!“
„Zatraceně, teď lituju, že sem neposlech máti, když říkala, nauč se číst.“
Druhý lapka vzal pytel a ušklíbl se. „Jdeme, za ty prachy se naučíš číst a pak zjistíme co je na té knize tak cennýho.“
03.07.13, 03:32 odkaz přidal(a) Erreth
obrazek
Jehla v kupce sena
Dlouhou, potemnělou chodbou se ozývalo tiché kap, kap, kap. Podzemní vody stékaly po slizkých stěnách. O kamennou dlažbu se škrábalo několik párů drápků, jak krysy pobíhaly sem a tam, přičemž zvědavými čumáčky očichávaly každý zapomenutý kout. Hledaly potravu, alespoň malé drobečky starého chleba, ale tady hluboko ve stokách, kam nevkročí noha živáčka… nebo vkročí? Jedna z vyhladovělých krys proběhla k ocelovým dveřím. V onu chvíli zbystřila všechny smysly, protože ucítila něco, co už dlouho ne. Bude hostina…

Za ocelovými dveřmi…
„Nenašel?! Ztratil se?!“ zařval muž. Pěstmi udeřil o kamennou desku stolu, usadil se do svého křesla a zhluboka oddychoval. Pod huňatým obočím bylo možné spatřit černé oči, které metaly blesky na všechny strany. Byl rozzuřený. Na opačné straně stolu mlčky postávala skupina mužů v kožených zbrojích a s kopím v ruce. Jeden odvážlivec promluvil.
„Tentokrát nic nevěděj ani v přístavu, pane.“
Muž v křesle si prohrábl prošedivělý plnovous. „Přece se nevypařil. To není možný! Ta špína někde bude!“
„Říkaj, že ho naposledy viděli, když napadli jeho tábor.“
V místnosti se rozhostilo ticho, které po chvilce narušilo řinčení řetězů a pleskání bosých nohou o zem. Černý otrok měl na rukou a kolem kotníků okovy, jeho záda hyzdily krvavé šrámy od biče. Se sklopenou hlavou donesl na stůl podnos s pečení. Položil jej před muže sedícího v křesle a opět zmizel ve stínu chodeb.
„Cifro, drahoušku…“, zavrkala tmavovlasá ženština po jeho levici. Štíhlé paže ovinula kolem jeho ramen a vroucně se k němu tiskla. Muž, zvaný Cifra upíral svůj pohled do plamenů několika svící.
„Pane?“, promluvil jeden z mužů.
„Najděte Mercera. Dokud nebudou střeva toho chcípáka požírat krysy, tak se nevracejte!“ zahřměl výhružně. Z koženého pouzdra vytáhl dýku a zabodl ji do pečeně. „Ty…“, chytl ženu za zápěstí a silou ji odstrčil na židli u stolu, „…přivedeš mi tu krysu Tarcease. A pak se vrať do přístavu. Neživím ten váš veselej barák, abyste se pelešily tady a zadarmo!“
Tmavovláska si promnula ruku, nakrčila nosík a s pyšným výrazem na tváři odešla z místnosti.
„Tak na co čekáte?!“, štěkl ke svým kumpánům. „Mercer nám na dveře klepat nebude!“
Muži sebou trhli, křik jejich pána je probral z tupé mlčenlivosti, rychle mu přitakali a stejně jako lehká žena před nimi, opustili místnost.

O několik hodin později za ocelovými dveřmi…
Na stůl dopadl s tichým žuchnutím kožený váček. „Polovina. Zbytek ti doplatím, až odvedeš svou práci.“
„Přidej.“ Ze stínu místnosti vystoupil muž. Na sobě měl černou koženou zbroj, potrhaný plášť a tvář skrýval pod tmavým šátkem. V ruce pevně sevřel kopí, když pohledem přelétl po tvářích strážných krys, které stály svému pánovi po boku.
„Až odvedeš svou práci.“ Chřípí Cifrova nosu se roztáhlo rozčilením, rty pevně semkl do úzké štěrbinky a očima propichoval toho zatraceného vyděrače, jehož pomoc teď potřeboval. Nahlas by to však nikdy nepřiznal. Pro oči ostatních to byl zase jenom obchod.
„I kdybych ti sehnal tu nejrychlejší loď, tak je nedoženeš. Jsem si totiž docela jistej, že odpluli už před týdnem. Ta tvoje černá hračka, co sis pořídil…“, kolem očí se mu objevily vějířky vrásek. Bylo patrné, že se pod šátkem zlomyslně usmívá.
„Vezmi si zlato a zmiz.“
„Popluju s váma.“
„Vezmi si zlato a zmiz, Tarceasi.“ Postarší muž v křesle zaskřípěl zuby. Dva z mužů po jeho levici se pohnuli.
Tarceas se chraptivě zachechtal. „Víš, moc dobře, že ti tady nikdo jinej nesežene loď tak rychle jako já. Na jihu je to teď divoký, Cifro. A to všechno kvůli jedný černý tlamě! Tak mi sakra řekni, co je na něm tak zvláštního? Vodkaď je, když kvůli tomu hodláš po moři tahat ten svůj starej hřbet několik dní, hm? Řekl bych, že v tom bude něco zlatýho, Cifro. Moje uši slyšely, že je z nějaký jižní sebranky, ale netušil jsem, že tě to tak vezme.“
„Dost!“ Jediné slovo a jediný povel ruky stačil k tomu, aby se jeden z mužů ostrahy chopil dýky, kterou vrhl směrem k bídákovi na opačné straně stolu. Než stačil zareagovat, zbraň se mu bolestivě zaryla do stehna. Muž bolestivě zařval. „A teď zmiz! Sám víš, kde jsou hranice, Tarceasi. A jestli mi tu příště nemá viset tvůj kejhák, tak si na to dáš sakra pozor!“

Než se ocelové dveře dovřely, pronikla jedna z vyhladovělých krys dovnitř. Proběhla pod několika stoly, kde konečně objevila potravu…
15.06.13, 22:58 odkaz přidal(a) Erreth
obrazek
Nářek prasátek
„Výborná práce řezníku, takové dušené maso jsem dlouho neměl. A to maso… takové libové. Škoda slov.“
Muž v řeznické uniformě se usmál. „Chutná? Mám přinést další?“
„Ne, zatím ne, spíš mi dones nějakou klobásku, ale prosím tě, ať už nemá takový odér.“
„Ano, pane. Promiňte, barbaři nemají dobré maso.“ odpověděl řezník a zmizel z místnosti.
Muž v léčitelském úboru se zvedl. „Z dvanácti už jen sedm. Snad to nebude dlouho trvat. Rytířka si vede až příliš dobře.“ zamumlal sotva slyšitelně.
Do místnosti vstoupil opět řezník. „Už se to nese, pane.“
„Výborně, nyní jdi. Našel sis něco zajímavého?“
„Ano, skupinku elfských otroků, maso sice nebude nic moc, ale na dušené půjde.“ Oba dva muži se dali do smíchu. Do smíchu, při kterém tuhla krev v žilách.

O pár hodin později
„Svoboda? Tak sladká jako svěží vánek. Po dlouhé době už nemuset nosit kamenné kvádry a ohýbat hřbet.“, říkal si elfský otrok, když odcházel z Thyrisu. Otrokář nedaleko elfa se zachechtal.
Sotva ušla skupina pár kroků, zastavil je zadní otrokář. „Počkejte, někdo nás sleduje!“
Muž svalnaté postavy zavelel: „Ty a ty jděte se tam kouknout!“
Muži kývli a vyšli do lesa. Ticho. Možná několik minut trvalo, než se od lesa začala rýsovat silueta člověka.
„Kde máš druhého?“ zvolal velitel, mžourajíc na kráčející postavu. Místo odpovědi se mu k uším donesl jen zvuk smíchu. Velitel pevně stiskl jílec meče a polkl. Z lesa vystoupil muž v řeznickém úboru, celý od krve. V pravé ruce držel sekáček a v levé… hlavu jednoho otrokáře.
„Co jsi zač? Co chceš?“, vyhrkl vrchní otrokář.
Muž se jen usmál a hodil vůdci hlavu jeho druha. „Já jsem řezník a přišel jsem si pro maso,“ usmál se řezník a rozběhl se směrem ke skupině dozorců.
Byl to rychlý boj. Otrokáři bojovali, jak jen mohli, ale řezník se pral jako zvíře. Brzo ležel na zemi těžce zraněný i velitel.
„Počkej, zaplatím ti!“ zakvičel velitel otrokářů. Řezník se však dal do smíchu.
„Maso je důležitější než peníze.“, řekl a zarazil veliteli do hlavy sekáček.
„Mära re, ó ušlechtilý náš zachránce, cos zbavil nás těch tyranů. Nyní prosím shoď naše pouta, ať jsme opět volní,“ promluvil na pohled nejstarší z elfů. Řezník se však dal ještě většího smíchu.
„Prasátko by chtělo utéct? Ale jatka jsou už připravena, to by prasátko řezníkovi nemohlo udělat.“
Elf se zarazil. „O čem to mluvíte, šlechetný pane?“
Řezník přejel prstem po ostří sekáčku. „To zjistíš, prasátko.“ Té noci se lesem ozývaly nářky elfským jazykem.
10.06.13, 19:52 odkaz přidal(a) Ainar
obrazek
Lazaret
Eliščin lazaret. Bývalé místo klidu a harmonie v poslední době strádalo. Lidí bylo čím dál míň a míň, avšak jedna skupinka lazaret stále navštěvovala. Chodívali vždy, když měsíc ozařoval noční oblohu a každý věděl, že na téhle skupince něco nesedí. Tehdy začala schůzka jako každá jiná, jen starší muž zahalující svou tvář a svírající hůl, a muž v řeznickém oblečení dorazili později.

Byla půlnoc. Rimon šel na noc zamknout branku, když se najednou začala budova lazaretu bortit a zevnitř se ozýval křiky a bědování. Rimon tušil co se děje. Říkal jim to přece stále, že skupinka přinese problémy, že jsou to blázni. Nikdo mu však nevěnoval pozornost. Vždyť přece každý nemocný si zaslouží péči! Zakrátko z lazaretu nezbylo nic, nic než jen ruiny a sutiny.

„Doufám, že tam zůstali.“ Zamumlal Rimon, když s hrstkou zdravotníků opouštěl lazaret.
08.06.13, 18:35 odkaz přidal(a) Ainar
obrazek
Jatka
Na malých jatkách byl frmol. Tu někdo stahoval z kůže jelena, tam někdo chystal maso na klobásy. Klasický den, zdálo by se. Táhle však tento frmol vyrušilo zaklepání na dveře, hlavní řezník se zamračil, otřel ruce a s tichým mumláním šel otevřít. Na jatka vešel starší muž o berli, zakrývající si tvář kapucí. Hlavní řezník s oním mužem zmizeli ve sklepení a učni se dali opět do práce, snažíce se nevěnovat pozornost tomu, co nesouviselo s masem. Trvalo pár hodin, než se dveře od sklepa otevřely a vystoupil záhadný muž s řezníkem. Jak cizinec šel, cosi mu upadlo. Mladičký řezník Nerdok neváhal a vrhl se pro tu věc. Kdyby věděl, kdyby to byl jen tušil, co bude držet v rukách, jistě by si to rozmyslel. Mladému řezníkovi spadla brada, když si všiml, že zvedá lidskou ruku. Nerdok chtěl začít řvát a křičet, ale záhadný muž ho popadl za paži. Nerdok tehdy pohlédl do tváře neznámého cizince. Zbledl ještě více. Co nejrychleji se snažil vyprostit svou ruku z jeho držení. Marně. Cizinec mu paži nepustil, jen tiše promluvil k hlavnímu řezníkovi, který stál za ním.

„Asi budeš mít práci. Oni znají mé tajemství!“ Hlas měl strohý a mrtvolný a jeho slova byla chladná.
Hlavní řezník vytáhl sekáček. Učni se zarazili, jelikož teď i oni viděli, co drží Nerdok ve svých rukách. Než však stihli zareagovat, už měl jeden učeň sekáček hluboko v hlavě. Ostatním stačil jen jeden krátký pohled na mladíkovu hlavu nebo spíše na dvě poloviny jeho hlavy. Začal neřízený chaos. Učni se snažili utéct dveřmi. Jakmile se však první odvážlivci dostali ke dveřím, zjistili, že jsou zamčené. Bušili do nich, bodali noži a sekali sekáčky. Křičeli a naříkali. Ale dveře nejevily známky poškození.

Cizinec stále držel Nerdoka a lehce kývl na řezníka. Řezník pokračoval ve svém dílu, a přestože se mu někteří učni dali na odpor, zjistili, že také jemu nezpůsobují žádné zranění. Brzy řeznický mistr dokončil své dílo. Všichni učni leželi v kalužích krve na zemi mrtvi, nebo dodýchávajíc poslední dech. Pár jich nepřipomínalo víc, než naporcované vepřové. Jediný Nerdok, hledící do tváře cizince, ještě dýchal. Cizinec shodil svou kápi.
„Co jsi zač?“ vysoukal ze sebe řeznický učeň hlasem plným strachu. Při pohledu na sešitý obličej se celý rozklepal.

„Neboj, nebude to bolet.“ odpověděla postava stejně mrtvolným hlasem a v dalším děsivém úsměvu odhalila prázdná místa, kde měly být zuby. Náhle Nerdokem projela bolest. Jeden rychlý záchvěv bolesti, jako by jím prošel blesk. S pootevřenými ústy a tupým, nechápavým výrazem se učeň sesul k zemi.
„Teď abych si kvůli tobě sháněl nové učně. Tu ruku si sešij pořádně!“ obořil se na cizince starý řezník.
Cizinec vytáhl nůž a natáhl se k Nerdokovi, s tichým zamumláním: „Neboj, našel jsem si jednu, která už bude držet.“

- 1 - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - 7 - 8 - 9 - 10 - 11 - 12 - 13 - 14 - 15 - 16 - 17 - 18 - 19 - 20 - 21 - 22 - 23 - 24 - 25 - 26 - 27 - 28 - 29 - 30 - 31 - 32 - 33 - 34 - 35 - 36 - 37 - 38 - 39 - 40 - 41 - 42 - 43 - 44 - 45 - 46 - 47 - 48 - 49 - 50 - 51 - 52 - 53 - 54 - 55 - 56 - 57 - 58 - 59 - 60 - 61 - 62 - 63 - 64 - 65 - 66 - 67 - 68 - 69 - 70 - 71 - 72 - 73 - 74 - 75 - 76 - 77 - 78 - 79 - 80 - 81 -

Valid CSS Valid HTML 4.01 Transitional 

© Copyright 2002-2020 by logo Všechna práva vyhrazena

TOPlist